Vždycky jsem si myslela, že rodina ocení, když jí poskytnu servis. Upozadím svoje potřeby a přání a budu k dispozici. Ohlídám, aby měli vždycky dostatek potravin na výběr, aby měli to, co rádi jedí. Když se nudí, abych je zabavila. Když jsou nemocní, abych se o ně postarala. Když se hádají, abych je usmířila. Když mají špatnou náladu, abych ji zlepšila. Když potřebují pomoc, abych byla okamžitě po ruce – bez ohledu na mé základní potřeby.

Byla jsem hrdá, že toho zvládnu hodně. Myslela jsem si, že když pracuju rychle, nosím těžké nákupy, „starám se“, upozaďuji i svou potřebu spánku, že to je přece dobrá kvalita pro matku. Myslela jsem, že je důležité, být neustále ve střehu, zachytit dítě ještě než spadne, že stačí „mít ráda“ tím, co dělám. Moc jsem se snažila. Tak moc, že mi opakovaně docházely síly. Ale já myslela, že je to dobře. Obětuji se, aby byli šťastní. Aby měli všechno. Ale nikdy jsem nepocítila ani náznak vděčnosti. Dělám něco špatně?

S hrůzou jsem po třinácti letech manželství pochopila, že oni možná vůbec nechtějí a nepotřebují to všechno, co pro ně dělám. Oni chtějí veselou, spokojenou mámu, která s radostí „rozdá úkoly“, společně je splníme, máme radost z toho, jak jsme čím dál samostatnější. Možná, že manžel (alespoň ten můj) nepotřebuje plnou lednici, své oblíbené víno, uklizený byt a dokonalou domácnost. Vlastně jsem možná byla spíš služka a pečovatelka, než manželka a máma. Možná by radši než to všechno, měli mou vřelou náruč a pocit rodinného krbu?

Ale proč to všechno, co pro ně dělám, nakupuju, sháním, uklízím, vyvářím, peru – ten radostný krb nakonec nevytvoří? Vlastně vytvoří. Ale chybí tu oheň. Krb bez ohně je k ničemu. Nedá světlo, nedá teplo, neudělá pocit blízkosti. Tak moc jsem se snažila, aby ten můj krb byl dokonalý, že už mi nezbylo sil na škrtnutí zápalkou.

Je vůbec ještě čas vykročit z těch kolejí služky? Škrtnout zápalkou a spálit to všechno, co je sešlé, vetché, upachtěné a utahané a konečně začít žít?