Poslední dobou jsem od několika rodičů slyšela povzdech, že je to teď s jejich dítětem „boj“. „Puberta, no,“ dodávají k tomu. A já tak přemýšlím, jestli je tento boj nevyhnutelně nutný, a pokud ano, jestli by třeba šlo nějak zařídit, aby byl únosný pro všechny zúčastněné. Pro rady a doporučení jsem šla za Hankou Imlaufovou z Křesťanské pedagogicko-psychologické poradny.

Šlo by to i bez boje, anebo je to normální, že rodiče s dítětem bojují?

Souvisí to s obdobím dospívání. Nejdřív se dítě vymezuje proti rodiči stejného pohlaví, pak vůči rodiči opačného pohlaví. U dcery začíná něco jako konkurenční boj s matkou. Chce si dělat věci po svém, nechce, aby jí do toho maminka mluvila. Chce se začít chovat po svém v tom ženském světě, sama rozhodovat, co si oblékne, začne se malovat, i když si to maminka ještě nepřeje – a tady bývá hlavní zdroj konfliktů.

Takže bez boje to prostě nejde?

Myslím si, že úplně ne, i  když slovo boj mi tam plně nepasuje. Záleží, jakou ten boj má podobu. Mohou to být občasné konflikty a nedorozumění, které se střídají se situacemi pochopení, vzájemné blízkosti a sounáležitosti. Když má máma s dcerou dobrý vztah, občas to zajiskří, ale je dobré, aby zažívaly i situace, kdy je jim spolu dobře, kdy spolu něco dělají, kdy si povídají. Pokud budou v neustálém konfliktu a při každé druhé větě se na něčem neshodnou, tak to už není dobře.

Kde je chyba?

Příčinou může být, že matka dceru příliš kritizuje a dcera se brání tím, že jde do protiútoku. Myslím, že když se matka snaží o porozumění a zajímá se o svět své dcery, ale přitom se nevnucuje, tak ta dcera je ráda, že občas může za maminkou přijít a třeba se i s něčím svěřit.

Dá se tedy říct, že intenzita boje závisí na tom, jak se my chováme jako rodiče?

Určitě. Období dospívání je pro dítě strašně náročná životní situace. Najednou má pocit, že nikam nepatří. Už není dítě, ale ani dospělý, nerozumí samo sobě, je zmatené, jeho tělo se proměňuje. Takže v tomhle věku mladí lidé mnohem víc než jindy potřebují pochopení, ocenění a porozumění. Potřebují, abychom občas přehlédli jejich nemožné řeči a poznámky. Tam, kde je přijímající bezpodmínečná výchova, dítě nemá velkou potřebu bojovat a vymezovat se a to bez ohledu na pohlaví. Ukazuje se, že do revolty jdou nejčastěji takoví dospívající, kteří měli represivní výchovu. Dítě, které je rodičem srážené, ponižované, komandované a neuznávané, jde mnohdy do velkého boje či úniku formou patologického chování.

Ti rodiče často používají výraz, že to je „boj“. To mi zní jako „kdo z koho“. Nebylo by cestou hledat řešení, místo toho, chtít vyhrát ten boj?

Dá se říct, že čím tvrdší rodiče jsou, tím víc se dítě vymezuje.

Není potíž i v tom, že si naše děti připadají větší a dospělejší, než za jaké je považujeme a máme potřebu ještě v pubertě „vychovávat“?

Ony jsou hodně vnímavé na to, jak je přijímáme. Nesmírně prahnou po ocenění, pochválení, po zážitku jedinečnosti. Mladý člověk potřebuje, aby si rodič udělal čas jen na něj. Pokud to nemá, hlásí se o pozornost jinými dostupnými prostředky. Pak se to může zvrtnout v situaci, kdy dítě zjistí, že se s ním rodič baví jenom v okamžiku, kdy mu nadává. A jeho boj je vlastně jen volání o jinou pozornost.

Mohou děti samy, respektive mladí lidé, udělat něco pro to, aby ten boj byl menší?

Když mám různé terapie s dospívajícími, doporučuji jim využít situace, kdy jsou sami s rodiči. Třeba když jedou někam autem. To dítě nemá s tátou či mámou oční kontakt a je pro něj bezpečnější mluvit s rodičem o tom, co ho trápí. Není dobré hledat řešení ve chvíli, kdy se třeba pohádali, jeden bouchnul dveřmi a odešel. Ale radím jim, aby využili chvíli, kdy je tam nějaké porozumění a začali s rodiči hovor o tom, co je trápí, co jim vadí.

My si často myslíme, že když dítě zvládne hodně věcí samo, udělá si jídlo, přijde samo ze školy, odemkne si byt, že už nás tolik nepotřebuje.

Je to takové matoucí. Ale je to častá chyba rodičů. Vypadá to, že dítě už mě nepotřebuje, ale ono mnohdy prahne po tom, aby mohlo být se mnou o samotě. Bez dalších sourozenců. To třeba v početnějších rodinách je hodně obtížné, protože menší sourozenci si snadno pozornost rodičů vynutí. Ale už to, že spolu něco podnikneme jenom já a moje dcera, že jsem k dispozici, když ona potřebuje, vytváří předpoklad pro to, že až ji něco bude trápit, že se mi svěří. Nejde o to vnucovat se a vyptávat se, ale prostě být k dispozici pro chvíli, kdy za mnou s důvěrou přichází.