Jak snadno propadneme pocitu, že až dosáhneme nějakého cíle, budeme šťastní. „Až trochu víc vydělám.“ „Až budu konečně zdravý.“ „Až děti povyrostou.“ „Až budu mít lepší práci.“ „Až se sousedi odstěhujou.“ „Až budu mít doma uklizeno.“ „Až zhubnu.“ „Až se děti přestanou hádat.“ „Až budu mít nové auto.“ „Až budou děti samostatné.“ „Až uběhnu deset kilometrů.“ „Až zvednu sto kilo na benčpress.“ „Až budu mít ty krásné šaty.“ „Až si koupím cigarety…“

Kolik takových „až“ už jsme ve svém životě zažili. A když jsme tu či onu věc měli nebo toho či onoho cíle dosáhli, ani jsme si to kolikrát neuvědomili, nebo neužili. Šťastnými nás to neudělalo.
Vždycky jsem si myslela, že toho musím strašně moc vykonat. Že to je to, co se po mně chce. Maximum odevzdaných úkolů. Já uhoněná a vyčerpaná, ale s pocitem, že mám další položku „odbouchnutou“. Hodně toho udělat – je to cesta ke štěstí? Pak jsem si představila sebe, jak po smrti, uhoněná a vyčerpaná, vstupuji před nebeskou bránu a  vítězoslavně ukazuji, jak jsem ten svůj život rychle „odbouchla“. Je to hotové, je to splněno… Úplně stejně, jako jsem to dělala doposud s  každou povinností, každým úkolem, který mi dali jiní, nebo který jsem sama sobě naložila.
Ale je to opravdu to, co se po nás chce? Je nutné, abychom byli uhonění, anebo bychom měli – a mohli – být radostní? A když už uhoněná splním nějakou položku na svém seznamu, který bývá často mnohem delší, než jaký by mi napsali tam nahoře, mám alespoň v ten okamžik radost? Cítím konečně spokojenost? Nebo dokonce štěstí?
Četla jsem pro mě šokující myšlenku. Někdy se tak moc zaměstnáváme prací „pro druhé“, že nám vůbec nezbude čas „být s druhými“. Děláme hodně, dokonce víc, než by bylo zdrávo, ale přesto to nestačí. A tak jsem si položila provokativní otázku: není náhodou na „splnění úkolu“, na „dosažení cíle“, nejdůležitější právě cesta k němu a lidi, které na té cestě potkávám? To, jakým způsobem s nimi jsem? Není náhodou z této perspektivy důležitější nestihnout úkol a pomoct někomu, koho potkáme na cestě, kdo nás zrovna potřebuje? Není náhodou větším štěstím bytí s  lidmi na cestě za splněním úkolu, vychutnání si té cesty, než odbouchnutí úkolu, další čárka na našem fiktivním seznamu?
Moc bych si přála, abych si toto uvědomovala pokaždé, když se za něčím honím. Protože cíl nám může štěstí dát, ale jen na chvilku. Ale když „šťastně“ uchopíme cestu, můžeme být šťastní vlastně pořád. Možná i proto jsem začala hledat „šťastnou cestu“.
Jsem nesmírně vděčná, že se našli lidé, kteří mi při vší své vytíženosti nabídli, že pro mě vytvoří web, kde tuto cestu můžeme společně hledat.