Pohroma

„Nééé, to snad není možný!“ vykřikla maminka. „Martinéé!“ Martínek ztuhl. „Tos zas něco vyved?“ podívala se na něj Lenička a on ji plácnul přes rameno a udělal na ni dlouhý nos, ještě než odešel za maminkou do obývacího pokoje. „Já za to nemůžu,“ valil oči Martin, když viděl tu spoušť. Maminka vyndavala ze školní tašky sešity, učebnice, penál, krabičku na svačinu… to vše mokré a slepené od mléka, které děti dostaly jako „školní program“. „To samo!“ vykrucoval se Martin, zatímco Lenička se hihňala za dveřma. „To si vypiješ!“ otočil se na ni brácha, který si v tu chvíli myslel, že to udělala ségra, aby dostal trest. „Já to fakt nebyla,“ vrtěla hlavou holčička. „Lenka by to neudělala, to je klukovina!“ řekla maminka. „Takže – všechny sešity přepíšeš znovu a zítra jdeš do školy s igelitkou, protože taška určitě ještě nebude suchá! A omluvíš se paní učitelce!“ uzavřela spor maminka a Martin byl vděčný, že je teprve říjen. Při představě, že by byl květen, a on musel opisovat celý školní rok, se mu udělalo mdlo. „Hele, mně se to stalo taky, a normálně jsem se celej měsíc nemohl koukat na televizi a ještě mi sebrali tablet,“ říkal Martinovi Jirka. „A to, co jsem zničil, zaplatili z mýho kapesnýho,“ ublíženě říkal kamarádovi. „Ale já jim to jednou všechno vrátím!“ mračil se Jirka a vypadalo to, že to myslí vážně…

Už zase

„Kolikrát vám mám říkat, že když dostanete ve škole nějaké ovoce, a nesníte ho, dejte ho do krabičky od svačiny a doma vyndat!“ Maminka se už zase zlobila. Leniččina prvňáčkovská čítanka, o kterou se vždycky tak vzorně starala, byla zabořena do poloshnilého kiwi. „Kdy jste to ovoce dostávali, že už je zkažené?“ zlobila se maminka a tentokrát ten incident nechala bez trestu. To ovšem vzbudilo Martinovu nevoli. „Tak já jsem dostal trest, všechno jsem musel přepisovat, a Lenička, mazánek nic? Počkej, já ti to osolím!“ mnul si ruce a přemýšlel, jak sestru za tu nespravedlnost potrestat.

Chudák maminka!

Na maminku toho bylo poslední dobou nějak moc. Martin přinesl druhou pětku z matiky a poznámku, že píchá spolužačku kružítkem. Lenička začala kašlat a vypadalo to, že bude muset zůstat doma. U tatínka v tašce se našla houska se šunkou, ze které rostla zelená, chlupatá plíseň. Vypadalo to strašně zajímavě, Martin ji hned chtěl prozkoumat pod lupou, ale maminka ji mrskla do koše. Tak si ji pak musel k prozkoumání z koše tajně vyndat. No a když spěchala maminka do práce na poradu, zlomil se jí podpatek od bot, takže nejenom že přišla pozdě, ale musela si cestou koupit jiné boty, které se jí vůbec nelíbily. Strašně pak spěchala zpátky, aby stihla vyzvednout děti z družiny. Rychle nakoupila, jinak by nebylo nic k večeři, a udýchaná přiběhla do družiny. „Teda nevím, ta vaše Lenička docela kašle,“ informovala ji hned mezi dveřma paní družinářka a maminka jen kývla. „A Martin dneska házel po spolužácích kiwi,“ dodala paní družinářka už trochu potišeji. Viděla, že maminka je dnes nějaká přepadlá. Maminka na to neřekla nic. A šlo se domů. „Já mám strašný hlad,“ kňoural Martínek celou cestu domů. „Doma bude párek v rohlíku, to vydržíš!“ „Nevydržím, mamí, dej mi aspoň rohlík,“ škemral Martin. A jak tak maminka sahala do tašky pro rohlík, zabořila se jí ruka do hořčice…„Rozmazlila jsi je, tak to máš!“ okomentoval doma veškeré dění tatínek, sedl si k počítači a pak až do večera mlčel.

Podezření

„Ségra, všimla sis, že je všechno nějaký divný?“ špitl Martin večer a už úplně zapomněl, že Lence chtěl provést něco ošklivého. „A nejenom u nás!“ vyprávěl Lence, jak u Jirky někdo počmáral podlahu lihovou fixou. „Vůbec to nešlo umýt a přitom to neudělal nikdo!“ „Přece se to nedělá samo?“ divila se Lenka a vyprávěla, že u Lucinky zase někdo pořád ostrouhává pastelky vedle koše, přestože Lucinka si je jistá, že řeže přesně tam, kam má. „A jednou!“ odmlčela se Lenka… „se tam prý dokonce někdo vykakal vedle záchoda!“ „Áááááááááá!“ Martin propadl v obrovitý smích, až se jeho postel prohýbala. Ovšem ten ho brzy přešel. Tatínek prudce vrazil do pokojíčku:  „Takže tři dny domácí vězení a zítra spočítáš čtyři příklady z matiky navíc!“ Zavřel za sebou dveře a šel si opět sednout k počítači. Martin s Lenkou už nic neříkali, ale honilo se jim v hlavách všechno možné. Jisté je, že se tady děje něco moc podezřelého. Jídlo se samo rozmačkává v taškách, nepořádek se dělá tam, kde by neměl být – a lidi jsou na sebe naštvaní, křičí na sebe a ubližují si!

Přistižen?

Martin vůbec nemohl usnout. A když na chvilku usnul, zase se probudil. Vadily mu stíny aut, které jezdily před domem a promítaly se na strop pokojíčku. Bylo mu líto, že maminka byla smutná. Přemýšlel, jestli by jí nějak mohl udělat radost. A taky si pořád představoval, jak asi vypadalo to hovínko u Lucinky vedle záchoda, jak bylo velké, kdo ho tam našel, kdo ho uklidil a kdo za něj dostal trest. I když si uvědomoval, že nebude moct na hřiště s klukama a ještě ho čeká ta nesnesitelná matika, znovu se tomu musel smát. Ve škole se na to schválně Lucky zeptá. Pak se mu zdálo, jak se topí v obrovské kádi s hořčicí a jak si ho nějaký obr spletl s párkem. Vykřikl ze spaní a otevřel oči. Najednou zahlédl v rohu pokojíčku prudký pohyb. To nebyl sen! Rychle si sedl, aby se podíval, ale neviděl nic. Jen pootevřené šuple s ponožkama a jedna z páru ležela na zemi. „Jako kdyby tu bylo něco neviditelného, co dělá všechny ty ošklivé věci,“ pomyslel si Martin a byl rozhodnut, že tomu přijde na kloub. Vypátrá toho, kdo to všechno dělá! A přijde na to sám! To bude slávy! Těšil se – až konečně usnul.

Den jako malovaný

„Mamí, mně není dobře,“ probudila se ráno Lenička a maminka šla pro teploměr. „Třicet sedm.“ Není to moc, ale musíš zůstat doma,“ řekla maminka, a zatímco psala paní učitelce smsku, že je Lenka nemocná, snažila se probudit Martina. Vůbec to nešlo! „Martine, vstávej!“ dneska jdeš domů po vyučování a půjdeš sám! Půjdu ti naproti.“ To Martina probudilo. Sám chodí rád, ale maminka se ještě bojí ho samotného pouštět. Zvlášť přes přechody. Říká vždycky, že lidi jezdí jako šílenci, a že to za nich takové nebylo. A taky měl Martin plán a teď měl jedinečnou šanci ho uskutečnit! Viděl, jak byla maminka poslední dobou smutná, a rozhodl se, že jí udělá radost. Chtěl jí koupit kytičku! A když jde sám, tak ji může koupit tajně a doma jí tu kytku dá. Vyskočil z postele a už vůbec si nepřipadal ospalý. Ve škole se měl krásně. S nikým se neporval, dokonce dostal dvě jedničky: z hudebky a z angličtiny. Těšil se, že bude mít maminka radost. Leničce mezitím stoupla teplota na třicet osm, ale vypadala docela dobře. Malovala si, a ani si na nic nestěžovala. Maminka měla obrovitánskou radost z kytičky od Martínka. Řekla, že tak krásný dárek ještě nikdy v životě nedostala a dala mu obrovskou pusu. Prostě naprosto krásný a skoro ideální den. Jen jednu vadu měl. Martin nemohl přistihnout „pachatele“.

Pohodička

A další den se zase nedělo nic zvláštního. Ani ten další. Venku bylo hezky, škola šla dobře, Lenička měla stále zvýšenou teplotu, ale jinak ji nic nebolelo, maminka dělala práci z domova, tatínek neměl v tašce nic plesnivého ani rozmáčklého, a dokonce chodil domů z práce i docela brzo. „Je to divný,“ říkal večer Martin Lence a vyprávěl jí tu noční příhodu s ponožkama. Rozhodl se, že když na to budou dva, třeba se jim spíš podaří zjistit, co se to vlastně děje. A proč se to děje jenom někdy.

Lenka zná pravdu?

Tentokrát nemohla spát v noci Lenka. Při nemoci spala i přes den a teď si připadala úplně odpočatá. Strašně se nudila. Sledovala stíny aut, které se míhaly na zdi u okna, přemýšlela, co asi dělá Lucinka, a jestli se u nich taky tyhle dny neděje nic divného. Taky myslela na příhodu s ponožkama. Najednou zaslechla prudký pohyb. To je ono! Rozbušelo jí srdce! Cítila ho až v krku. Měla strach, zároveň byla napjatá. Třeba odhalí to něco, co jim škodí! Dělala, jako že spí, ale malinko pozvedla hlavu a oči měla pootevřené jen tak malinko, aby to vypadalo, jako když jsou zavřené. Zahlédla malinkou postavičku, která sebrala jednu její bačkoru a dala ji Martinovi do školní tašky. Spiklenecky si při tom mnula ruce a rychle zmizela. Lenka cítila, jak jí srdce buší. Pak usnula. Ráno už o té příhodě nevěděla. Jen měla pocit, že se jí něco zdálo, a nemohla si vzpomenout, co to bylo. Až když chtěla jít na záchod a nemohla najít bačkoru, tak si vzpomněla. Takže to nebyl sen? „Lenucho, co to má znamenat!“ zaslechla křik a zahlédla Martina s jednou její bačkorou v ruce. „Začala se smát. Já už to všechno vím, pojď, pošeptám ti to,“ řekla bráchovi a začala mu špitat, jak to v noci všechno bylo.

Detektivní tým

Sourozenci se dohodli, že nikomu nic neřeknou a zkusí to „něco“ chytit. Protože to „něco“ viditelně dělalo ošklivé věci a snažilo se, aby se na sebe proto lidi zlobili, začali tomu říkat Zlobivísek. Ale jen mezi sebou. Nikdo jiný se o tom nesmí dozvědět, dokud ho nepřistihnou při činu! To ovšem vůbec nebylo jednoduché. Lenka s Martinem si totiž uvědomili, že Zlobivísek dělá všechno nenápadně a tajně. Většinou v noci, a rozhodně, když ho nikdo nevidí. Jenomže jak ho přistihnout a jak ho chytit? „Budeme dělat, jako že nic nevíme,“ rozhodli se sourozenci. A Martin dostal ještě další nápad! „Zkusíme dělat podobné věci, jako on! Třeba nás to přivede jemu na stopu!“ „Jóó,“ radovala se Lenka. Nikdy dřív se necítila tak spojenecky s bráchou. Většinou se spíš dohadovali a pošťuchovali, nadávali si, někdy se i prali. Brácha byl starší a někdy dostával přísnější tresty a Lenku měl za „mimino“. Najednou jsou tým! Dokonce detektivní!

První pokus

Děti přemýšlely, co by tak mohly komu provést. Jak asi uvažují Zlobivískové? Proč to dělají? „Zkusíme to,“ usmíval se Martin, a když se rodiče nekoukali, schoval tatínkovi z každého páru ponožek jeden kus. „To není možný! Já taky pracuju, živím rodinu a ani ponožky nedokážete vyprat. Co si mám jako vzít na sebe?“ zlobil se tatínek a demonstrativně vyndal ze skříně jedny nové, které jsou „ještě“ v páru. Maminka jen bezradně krčila rameny,  že tomu nerozumí, a že za to asi může pračka. Martin s Lenkou neříkali nic, ale pozorně se koukali kolem sebe. Zatímco se rodiče hádali, děti zahlédly onen známý, prudký pohyb. Nebylo pochyb. Letělo to pod kuchyňskou linku. Tam teda mají Zlobivískové skrýš? A je jenom jeden, nebo jich je víc? Podaří se nám je z našeho bytu odstěhovat? Dětem se honilo hlavami spousty otázek. Ale protože byli v týmu, byli si jisti, že na to přijdou, a že všechno dobře dopadne!

Past na Zlobivíska

„Past musí být nenápadná. Určitě ji nemůžeme dávat rovnou pod kuchyňskou linku,“ prohlásil Martin. A dostal nápad. Vzali všechny sladkosti, které kdy dostali – od babičky k svátku, měli ještě nějakou odměnu, Lenka dostala od kamarádky ve škole, a taky od maminky za to, že už je zdravá a má chuť k jídlu. Dali je do sklenice od marmelády, která měla úzké hrdlo. „Budeme dělat, jako že to je náš dárek pro maminku. Namalujeme srdíčka a kytičky, jako že ji máme rádi. Dáme jí to vedle dveří do ložnice. Třeba bude Zlobivísek chtít, aby byla maminka smutná, že jí „někdo“ snědl její sladkosti,“ šeptal Martínek Lence svůj plán. „No a když se to nepovede, vymyslíme něco jiného,“ spiklenecky dodal. Ale brzy se ukázalo, že plán byl dokonalý. Tatínek byl v práci a maminka zrovna odběhla nakoupit. Děti se koukaly na televizi. Pro Zlobivíska tedy „vzduch čistý“. Najednou děti uslyšely divný šramot. Bylo to z míst, kam umístili svou past. Naskytl se jim podivný výjev. Všechny sladkosti ve sklenici byly snědené, zato tam byl malinký, ošklivý skřet se zkřiveným obličejem, který se marně snažil dostat ven. Hrdlo bylo příliš úzké na to, aby prošel. Břicho měl moc plné tím vším, co snědl. Byl tam uvězněný!

Škemrá

„To se nemělo stát, prosím, pusťte mě ven. Už nikdy vám nebudu škodit,“ škemral skřítek. Ale Martin s Lenkou tomu všemu chtěli přijít na kloub. Zavřeli sklenici víčkem, ve kterém byly provrtané díry, aby skřítek nemohl utéct, až mu splaskne břicho. „A teď tě vezmeme do školy, a budeme si tě chovat místo zvířátka,“ usmívala se Lenka a skřítek z toho totálně zbledl. „Né, prosím, jen to né!“ škemral a sliboval, že už jim nikdy neprovede nic ošklivého. „Jen mě prosím nikomu neukazujte!“ „Nejdřív nám vysvětlíš, proč to všechno děláš! A pak se uvidí!“ řekl Martin. „Když mě pustíš, splním ti všechna přání,“ naléhal zase skřítek. „Nevěř mu!“ řekla Lenička a chtěla od skřítka vysvětlení.

Přiznání

„Jsem zlobivý skřítek. Dělám ošklivé věci, ale tajně, aby to nikdo neviděl. Cílem je, aby na sebe byli lidi naštvaní. Když na sebe křičí, když se hádají, to je ta nejlepší muzika,“ mnul si ruce skřítek, když to dětem vysvětloval. „Víš, jak se rozvedli rodiče od Tomáše ze školy? To bylo moje životní dílo! Nebo jak odešla paní učitelka Nováková ze školy, protože to už s dětma nemohla vydržet! To byla mela! Oči mu jiskřily. Hned nato ale zase nasadil schlíplý výraz. „Už mě pustíte?“ „To bys to měl jednoduché!“ odpověděl Martin a ptal se dál. „Proč to děláš?“ „Dělá mi radost, když se lidi nemají rádi. Čím víc se hádají, tím víc já se raduju!“ „A jak to, že tě ještě nikdo nikdy nechytil?“ ptala se Lenička. „My nesmíme být vidět. Musí to vypadat, jako že to špatné udělal někdo jiný. Třeba když jsem dal tatínkovi do tašky plesnivou housku se šunkou, chtěl jsem, aby se na něj maminka zlobila. Když jsem počmáral podlahu lihovýma fixama, chtěl jsem, aby se rodiče zlobili na vás… „A stejně to bylo i s tím mlíkem, že jo?“ došlo Leničce. Skřítek kývl hlavou.

Zlobivísek je pryč

„A jak to, že jsme tě my dokázali chytit?“ pokládal Martin skřítkovi další otázku „na tělo“. „Protože jste byli tým. Když lidi spolupracují, nebo když spolu dělají něco dobré, to oslabuje moji sílu. Navíc jste udělali radost mamince a já jsem chtěl, aby byla smutná, že jí z těch bonbónů nic nezbylo, a že jste to nemysleli vážně,“ vysvětloval skřítek. „A už mě pusťte! Řekl jsem vám všechno!“ škemral. „A odstěhuješ se od nás a už se nikdy nevrátíš?“ ptala se Lenička. „To nezáleží na nás. To záleží na lidech,“ skřítkovi při těch slovech opět zajiskřily oči. „Jak to?“ ptala se Lenka. „Když se lidi mají rádi, když jim je spolu dobře, a když si dokáží odpouštět, tam Zlobivísek nemůže,“ vysvětloval skřítek. „Ale jakmile vidím, že se někde lidé na sebe zlobí a nadávají si kvůli hloupostem, hned se tam nastěhuju a dělám stále horší a horší věci, aby se ještě víc hádali.“ Lenka drkla Martina loktem a mrkli na sebe. Bylo jasné, že odteď chtějí být co nejvíc hodní. Aby na ně Zlobivísek nemohl. Najednou zachrastily klíče v zámku. „Máma je doma!“ děti nadskočily a opatrně šouply sklenici se Zlobivískem pod gauč. Měli na něj ještě spousty otázek. Ale ne před maminkou. Ta nesmí nic vědět. „Mamí, my tě máme tak rádi,“ přiběhli k ní, a objímali ji kolem krku. Maminka sice nerozuměla, ale bylo jí moc příjemné toto „vřelé objetí“. Dala dětem pusu a každému do ruky lízátko. „To jsem vám koupila, abych vám udělala radost. Poslední dobou jste nějak víc hodní,“ řekla. A jak to dořekla, uslyšeli zvláštní zvuk. Z pod postele se vykutálela sklenice od marmelády. Byla prázdná. „To jsem blázen, kde se tady vzala?“ divila se maminka. A Martin s Leničkou jen řekli: „To nic, mami, to dělají Zlobivískové.“ A dali mámě velkou, sladkou, lízátkovou pusu. Maminka sice nechápala, co tím myslí, ale vlastně jí to nevadilo a ani po tom nepátrala.  Důležité bylo, že se mají rádi, a že jim je spolu dobře. No a tu „zatoulanou“ sklenici od marmelády dětem pro dnešek odpustí. Nemusí je přece trestat pro každou maličkost, ne?:-)