V zahradě bylo mnoho krásných stromů, sluníčko svítilo, květy nádherně voněly, všude okolo si vesele hrály děti. Evička byla jak u vytržení. Taková krása! Ze stromu si mohla utrhnout banány, fíky, mandarinky, kiwi, jablíčka, hrušky, všechno ovoce, které měla ráda, tu bylo na dosah ruky. I červené jahůdky, tmavé borůvky nebo sladké maliny. Bylo teplo a mořské vlny omývaly písečnou pláž. Evička netušila, kde to, je a ani se o to moc nezajímala. Nestačila se kochat tou krásou. K noze jí najednou přiběhlo malé bílé koťátko a lísalo se k ní. Vzala ho do ruky a hladila je pro hebké srsti. Vodopád, nad kterým poletovali pestří papoušci, v trávě nádherné cizokrajné květy… Jeden si utrhla do vlasů a rozhodla se přistoupit blíž ke skupince dětí. Ty ji hned nadšeně přijaly k sobě. „Jak se jmenuješ?“ „Evička.“ „Kde to jsme? Jak jsme se sem dostali?“ „Jsi na nejkrásnějším místě. Jsi tu proto, abys pochopila, jak moc tě má Bůh rád,“ řekl chlapeček. „Jmenuji se Průvodce. Jestli chceš, provedu tě po zahradě.“

Evička nadšeně kývla. Zahrada byla dost velká, mohlo trvat půl dne, než ji celou prošli. Ale kdekoliv chtěla, mohla si utrhnout ovoce k jídlu, lehnout do houpací sítě z obrovských listů. A navíc ji ani trochu nebolely nohy. Evička se divila, že je tu tolik zvířátek, žádné není v kleci ani nemá vodítko nebo náhubek. Všechny se nechají pohladit a nikomu neublíží. Najednou zahlédla u tlustého stromu velkého černošedého, chlupatého psa. Vypadal zlověstně, vrčel, oči mu svítily a byl uvázaný ke stromu řetězem. Evička udiveně pohlédla na Průvodce. „Proč je ten pes upoutaný, když všechna ostatní zvířata nejsou?“ ptala se. „To je zlo. Musí zůstat uvázané, jinak to všechno přestane být tak krásné, jak je,“ řekl Průvodce. „Ani se k němu nepřibližuj. Je nebezpečný!“ poradil jí. Evička se ale přece jen chtěla podívat, a tak přistoupila blíž. Zblízka jí ten pes najednou nepřipadal tak zlý. Dokonce měl i smutné oči. Jakoby ji prosil: „Pusť mě. Všechna zvířata jsou svobodná, jen já nejsem. Není ti mně líto?“ Průvodce vzal Evičku za ruku a táhl ji dál. „Se zlem není radno si zahrávat. Čím mu jdeš blíž, tím víc tě může pohltit a ovládat,“ řekl jí. Evičce to ale stále vrtalo hlavou. Ať šli, kam šli, všude měla na očích toho psa na řetězu, kterého spatřila uprostřed zahrady. I když ji Průvodce před ním varoval, rozhodla se, že se na něj ještě půjde podívat.

To se jí povedlo hned druhý den. Vyspala se krásně dorůžova. Děti ji zvaly, aby si s nimi šla hrát, ale ona nechtěla. Že až později. A už směřovala k tomu tlustému stromu. Když se k němu blížila, pes ležel schlíple na zemi. Zdaleka nevypadal tak děsivě, jako včera. Evička přistoupila blíž. Pes vstal, ale nevrčel, ani necenil zuby. Udělal k dívce pár kroků a nechal se pohladit. Pak zas poodešel ke stromu a lehnul si. „To jsem blázen, proč mě před ním varovali, když je to takový hodný pejsek,“ divila se Evička a rozhodla se, že zítra přijde zas. A přinese mu něco k jídlu. Když se vrátila mezi děti, všimla si, že už nemá tak bílé šaty jako ony. „Asi jsem se cestou někde umazala,“ pomyslela si. „Nevadí, převléknu se.“ A šla si vzít jiné šaty.

Děti ji lákaly do vln moře, vesele tam skotačily, potápěly se a divočily. Ale Evičku už hra s nimi nějak nebavila. Pořád musela myslet na toho pejska. „Jsi nějaká zamlklá. Copak je s tebou? Nebyla jsi náhodou u psa?“ ptal se Průvodce. Evička se zarazila. Překvapilo ji, že by to Průvodce mohl vědět. Ale hned odpověděla že „ne“. „Nebyla.“ Myslela si, že se nic nestane. Možná se všichni mýlí, když toho hodného pejska nazývají zlem. Možná se budou divit, že to tak vůbec není. A přijde na to docela sama!

Další den už se ani nerozmýšlela a šla opět za psem. Nesla mu něco k jídlu. Tentokrát jí ovšem byl Průvodce v patách. Když se holčička přiblížila ke stromu, pes opět zlověstně vrčel a cenil zuby. Z úst mu kapaly sliny a oči mu svítily. To proto, že z povzdálí cítil Průvodce, který mohl překazit jeho plány. Evička zůstala stát v patřičné vzdálenosti, ale hodila psovi jídlo a chystala se k odchodu. Tu ji chytil za ruku Průvodce. Až se lekla. Co tu dělá? „Evičko, prosím, buď opatrná. Nezahrávej si se Zlem. Pokud tě bude k něčemu přemlouvat, nenech se! Ublížila bys tím sobě i nám všem ostatním. „Včera vypadal jako milý pejsek. Bylo mi ho líto,“ řekla Evička Průvodci. „To on chce. Zkouší všechno možné, aby si tě získal. Ale je na řetězu, a pokud nepůjdeš ty k němu, tak on na tebe nemůže, rozumíš?“ Evička kývla. Ale stále o tom musela přemýšlet. „Kdo tam to Zlo uvázal?“ „A co by se stalo, kdyby ho přece jen pustila? Má věřit Průvodci? Co když neříká pravdu? Byla až moc nahlodaná a nevěděla si rady. Dokonce i večer, když usínala, viděla před sebou ty smutné psovy oči…

Příští den se rozhodla, že bude s ostatními dětmi. Pokusí se zapomenout na Zlo. Na to, že ten velký, černošedý, chlupatý pes existuje. Hrála si na schovávanou, lezla po stromech, koupala se, sbírala mušličky a kamínky. Dělala všechno to, co měla ráda. Na chvíli zapomněla, čím se předchozí dny zabývala. Ale bohužel ne nadlouho.

V noci se jí totiž o psovi zdálo. Přistoupila až k němu a on se jí přátelsky lísal k noze. „Co proti tobě všichni mají?“ ptala se Evička. Pes odpověděl: „Nemají mě rádi. Nevím, proč. Jsem tak strašně sám. Copak to nevidíš? Představ si, že by tě někdo uvázal ke stromu a všem ostatním k tobě zakázal chodit. Jak by ses cítila?“ Evička si to radši ani nepředstavovala, jen se oklepala. „Nikdo mě nepohladí, nikdo mi nedá jíst. Nakonec tady umřu. To bys chtěla? Jsi jediná, která za mnou chodí. Copak mě nechceš potěšit v mé samotě?“ Evička se probudila. Srdce jí bušilo. Sen byl velmi živý a rozhodně jí na klidu nepřidal. „Proč je Zlo uvázané?“ ptala se druhý den Průvodce. „Když je uvázané, nemá moc. Ale jakmile bys ho pustila, mohlo by pohltit nás všechny. A i ti, kteří s ním nechtějí mít nic společného, by to odskákali.“ „A kdo to řekl? Jak víte, že je to pravda?“ ptala se Evička. „Řekl to Ten, který udělal tuto zahradu. Aby mohla být tak krásná, musel nejprve spoutat Zlo.“ To přišlo Evičce logické, a tak se rozhodla tím dál nezabývat. Zas si jen hrála a dováděla s ostatními dětmi a snažila se neumazat si šaty.

Ovšem jednoho dne se při hře na slepou bábu opět ocitla v blízkosti toho tajemného stromu. Chtěla jít rychle pryč, ale najednou uslyšela úpěnlivé volání. „Evičko, to jsem rád, že jsi zase tady, už jsem se bál, že nepřijdeš. Prosím, pojď, přistup blíž, nemusíš se bát, nic ti neudělám.“ Byl to ten pes. Evička, udivená, že pes mluví lidskou řečí, šla blíž, aby se na něj podívala. K jejímu zděšení tam nebyl uvázaný pes, ale malý chlapec. „To přece není možné,“ divila se. Kde je ten pes? „Ty jsi Zlo?“, ptala se chlapce. „Pojď si se mnou hrát, jsem tu tak sám,“ natahoval k ní ruce. „Proč tě tu připoutali?“ ptala se Evička. „Nemají mě rádi. Myslí si, že jsem zlý,“ odvětil chlapec. Oči se mu přitom zableskly, podobně, jako tehdy tomu zlému psovi. Toho si ale holčička nevšimla. „Když se ke Zlu nepřiblížíš, nemůže na tebe,“ slyšela v duchu slova Průvodce. Ale tenhle chlapec jí vůbec nepřipomínal Zlo. Byl tu sám, neměl si s kým hrát, možná měl hlad. „Podej mi ruku,“ natahoval k ní chlapec tu svou. Aspoň ruku mi podej, víš, jak dlouho jsem nikomu nedal ruku?“ Evička mu ji podala. V ten moment se zase chlapec proměnil ve zlého psa, chytil ji za rukáv a chtěl ji přitáhnout k sobě úplně. Naštěstí byl poblíž Průvodce, který k Evičce přiskočil a vytrhnul ji Zlému. Tomu zůstal v zubech jen její rukáv. „To bylo o fous,“ otřela si čelo holčička. „Víš, cos mohla způsobit? Mohlas přivést do neštěstí nás všechny!“, vyčinil jí Průvodce. „Buď ráda, že jsem nebyl daleko, mohlo to špatně dopadnout.“

Evička se cítila dotčeně, že dostala vynadáno. V té krásné zahradě, kde se všichni mají rádi, jsou na sebe hodní a je jim dobře – ona dostala vynadáno? Taky jí vadilo, že si děti hrají pořád stejné hry. A že jsou pořád tak spokojené. Proč ona není? Proč pořád musí myslet na Zlo, na psa, a teď i na chlapce? „Jsi mi podobná. Proto se cítíš tak sama. Když ke mně přijdeš, budu si s tebou hrát. A pak budeš stejně spokojená jako ostatní děti,“ doléhal až k ní hlas chlapce. A Evička se rozhodla. Pustí ho. Aspoň na chvíli. Nic tak strašného se jistě nestane.

Večer, když všichni spali, se proto vydala tajně k silnému stromu. Pes spal, ale jakmile ji zahlédl, stoupl si na všechny čtyři, radostně vrtěl ocasem a vítal ji. Evička udělala pár kroků. Zkusí uvolnit řetěz, půjde se s ním na chvilku projít a pak ho zas uváže. A nikdo nic nepozná. Jenomže ve chvíli, kdy řetěz uvolnila, z hodného psa byl opět ten Zlý. Vrčel, cenil zuby a než se nadála, k řetězu místo sebe přivázal ji. „Teď tu budeš přivázaná místo mě. Budu-li chtít, přijdu se na tebe podívat. Nebo ti hodím něco k jídlu,“ chechtal se Zlý. Všechno se událo tak rychle, že Evička ani nestihla plakat. Vůbec nechápala, co se děje.

Najednou se tu objevil Ten, který stvořil zahradu. Měl velmi smutné oči. Takové Evička v životě neviděla. Láskyplně ji odpoutal od stromu, vzal ji do náručí a pohladil ji. „Nechci tě trestat. Nechci pro tebe nic špatného. Přál jsem si, abys mohla žít v té krásné zahradě a radovat se. Tys ale neposlechla a pustila Zlého ze řetězu. Od této chvíle bude Zlo vždycky běhat po světě. Někdy převlečené za zlého, vrčícího psa, kterého hned poznáš a budeš vědět, že se máš mít před ním na pozoru. Někdy se ale k tobě bude lísat. Bude ti nabízet přátelství. Slíbí ti krásné oblečení, spousty dobrot, mnoho hraček. Nebude vždy snadné poznat, že to je opravdu on. A taky se postaví mezi lidi. Bude se radovat, když na sebe budou zlí a dělat ošklivé věci. Tomu zabráníš jedině tím, když si vzpomeneš, jaká byla zahrada na úplném začátku- A budeš se snažit tak žít,“ řekl Stvořitel.

Evička věděla, že udělala něco moc špatného. Věděla také, že vrátit zpátky se to už nedá. A bylo jí to moc líto. „Dá se to vůbec odpustit?“, ptala se se slzami v očích. „Odpustíš mi to někdy?“ „Odpustím ti vždycky, když mě o to požádáš. A pamatuj si – když budeš dělat dobro, Zlo na tebe nemůže. Snaž se už dál neposlouchat Zlého a dělej dobro. Kdykoliv si nebudeš vědět rady, jestli to, co děláš, je opravdu dobré, tak mě zavolej – a já ti pomůžu,“ řekl Stvořitel a něžně ji pohladil na tvář.