Už zase jsem zahlcena tím vším, co musím udělat. Co chci udělat. Co jsem slíbila udělat...

Co jsem slíbila, přestože jsem tušila, že to zas nebudu zvládat. Nedokázala jsem odmítnout. Opravdu je to potřeba? Zoufale se obracím k nebi. Omlouvám se. Prosím o pomoc. Bože, chceš to takhle? Je to můj kříž? Že nedokážu posoudit, kolik toho zvládnu? Nebo že mi všechno zabere mnohem víc času a kapacity, než jsem předpokládala? Mohu odmítnout, když po mně někdo něco chce? A podle jakého "klíče"?

Co když je to můj hřích? Co když to všechno, co nedokážu odmítnout, i když je to zdánlivě dobré, mě chce od něčeho odvést? Možná od toho, abych se víc soustředila na svého manžela a děti?

Kdyby to byl kříž, je potřeba ho přijmout. Pokud je to hřích, je potřeba ho odstraňovat.

Milý Ježíši, já prostě nevím. Zoufale nevím. Ale ať už je to jakkoliv, Ty to dokážeš proměnit. Kdykoliv - stačí jen abys řekl slovo - můžeš i můj hřích proměnit v dobré. Prosím, dovol, abych s Tebou byla ochotna spolupracovat, abych se dokázala vzdávat toho, co bych chtěla a pouštět se do toho, co chceš Ty.

Jestliže stačí jen se dotknout Tvého pláště a já se Tě dotýkám v Eucharistii několikrát týdně, udělej s tím, prosím, něco!