Z "našeho" kostela, kde jsme trávili hodně času i mimo bohoslužby. Kde byl děda kostelník. Kde jsem vždycky se zatajeným dechem sledovala, jak otevírá skříň v sakristii, mačká různé čudlíky a knoflíky, svítící i nesvítící, a jimi ovládá světla celého kostela. Pamatuji si tu vůni taky když jsem jezdila za strejdou - knězem - na prázdniny. Kde jsem mohla - i jako holka - ministrovat. Kde jsme prolézali skříň s ornáty, kde jsme zdobili kostel květinami, kde jsme s babičkou hodiny a hodiny v prázdném kostele prostě jen "byly". Myslela jsem si, že takhle prostě voní kostel. Pak jsem na tu vůni zapomněla. Dlouho jsem ji necítila. Až před časem... Bylo to na Bílou sobotu venku, když kněz zapaloval paškál od ohně. Foukal vítr. Nebylo to v kostele. A já jsem si najednou uvědomila, že to je přece ta vůně, kterou znám z dětství! Od té doby ji občas cítím - a registruji. Někdy v kostele, někdy třeba jen při modlitbě růžence v poli, nebo před svatostánkem ve frontě na svátost smíření. Jsem přesvědčena, že takhle voní Duch svatý.