Miluje únavu, stres a napětí. Vysloveně si libuje v obavách a strachu a dokáže je znásobit do obludných rozměrů. Pomlaskává si, když mi ujedou nervy a já jsem „málem bez sebe“. Chce, abych se zahrnula výčitkami a sebenenávistí.

Už zase mě poctil svou návštěvou. Každý měsíc vím, že přijde. Přesto jsem opakovaně zaskočena jeho intenzitou. Přes to, že se to všechno cyklicky opakuje, do toho opět „padám“ až po uši. Nebývalo to vždycky. Přišlo to s postupem let. Po porodech. Věkem. Stresem. Diastázou… těžko říct, co je příčinou. Premenstruační syndrom se během mých posledních let dokázal pěkně vybarvit.

Podle Mojžíšova zákona byly ženy během menstruace považované za nečisté. Nečisté bylo všechno, nebo každý, koho se dotkly. Když ženy menstruovaly, musely být po dobu jednoho týdne v izolaci. Dokonce jsem někde četla, že se dřív ženy při menstruaci považovaly za „posedlé“ ďáblem. Nevím, jak to doopravdy je. Ale vím, že při premenstruačním syndromu i při menstruaci je o mnoho těžší (alespoň pro některé z nás) ovládat svoje emoce. Jako bychom opravdu byly zranitelnější a náchylnější vůči působení „zlého“. Opakovaně jsem se pokoušela „to rozmodlit“. Opakovaně lituji ve svátosti smíření. Přesto se zdánlivě nic nemění. Nelepší. Až moc tyhle stavy nechci. Přesto je mám.

Představuji si sama sebe v davu lidí (srovnej Mk 5: 25-34). Je jich opravdu hodně. Snažím se prodrat se dopředu. Musím to zvládnout. Tam někde vepředu je On! Stačí jen se dotknout lemu jeho šatu a budu zdravá. Přejdou mě všechny tyhle obtíže. Vyzkoušela jsem všechny doktory. Praktické, gynekology i ty, kteří sledují cyklus podle symptotermální metody, endokrinology, terapeuty… Někteří stáli i docela dost peněz. Ale všichni jen krčili rameny. A tak se dotýkám pláště a střetávám se s laskavým pohledem Ježíše. Pane? Co mám dělat?

Podívá se na mě láskyplně, až mi to vžene slzy do očí. On mě miluje i s tím vším, co já nechci. Za co se tak strašně nesnáším, co si vyčítám. Miluje mě i tehdy, když nezvládám svoje hormony a emoce. Možná chce, abych byla pokorná? Abych měla větší soucit s chybami jiných lidí, když vidím, jak ty svoje nemám pod kontrolou?

Možná by pomohlo nekrmit menstruačního démona. Nekrmit ho víc, než je třeba. Dát mu alespoň o trochu méně, než na co se celý měsíc třese?

Vysloveně si libuje, když jsem unavená, ve stresu a v napětí. Namlouvá mi, že si nemohu odpočinout a nutí mě ještě přidat v aktivitách. Podsouvá mi myšlenky, co všechno je nutné ještě udělat, a to nejlépe hned. Miluje, když si toho ve své chamtivosti nebo neschopnosti odmítat naberu příliš, když nedbám na potřeby svého těla, když vyhovuji jiným, protože mám pocit, že bych měla (což kdykoliv jindy během měsíce nevadí ani trochu, ale teď se to násobí). Když se snažím něco dohnat na poslední chvíli, podstrkává mi klacíky pod nohy – a nevoli, že to „nejde tak rychle“, ještě znásobuje vztekem. Těší se, když v momentě mého spěchu a napětí některé z dětí fňuká, nebo se dokonce vzteká, anebo po mně chce něco, co zvládne samo (a co mu jindy bez problémů udělám).

Taky mi naprosto demonstrativně předhazuje mou neschopnost mít doma pořádek, neschopnost dát věcem systém, vejít se do prostoru, do kterého se v pěti lidech vejít nelze, neschopnost „přimět“ každého člena rodiny, aby si svoje věci uklízel…

Přiživuje se na mém strachu. Podsouvá mi naprosto ireálné obavy o děti, manžela, vnucuje mi představy, že se na mě někdo zlobí, že se „něco“ stane. V mé hlavě dokáže rozvíjet naprosto katastrofické scénáře, které byste ani ve filmu nečekali, a přitom pár dní poté se tomu už jen směju.

Opravdu si libuje, když nepřijímám svou postavu, své tělo. Namlouvá mi, jak jsem tlustá a ošklivá, že je to stále horší. Možná by bylo nejlepší takhle ani nechodit mezi lidi. Nutí mě jíst a pak si pochutnává na mých výčitkách, že jsem zas „zajedla napětí“. Miluje to, jak se nesnáším.

Taky se těší, když zapomenu, že Bůh má všechno ve svých rukách a myslím si, že musím všechno ohlídat a obstarat já. Že to všechno je jen a jen na mně.

Možná ještě mnohem víc toho je, čím si nacpává břicho menstruační démon.  Jeho cílem je rozhodit mě, vyvést z míry, a pak si užít toho, jak se za to všechno nesnáším. Jak nepřijímám sama sebe za to, že jsem byla na někoho nepříjemná a naštvaná.

A tak přemýšlím, inspirována starými Židy, jestli by opravdu nebylo od věci na týden se „stáhnout“. Podle svých sil a možností prostě jen neplánovat aktivity navíc, nenabízet hlídání či vyzvedávání dětí někomu jinému, nezvat návštěvy jen proto, že se „to zrovna hodí“, nedělat věci, které nejsou nutné. Spíš zajít do své komůrky, jít do přírody a zpívat si, číst Bibli, dotýkat se Jeho pláště a povznášet se nad to, že není doma všechno dokonalé, pokusit se nahlédnout, jak moc mě má Ježíš rád – i přes to všechno, jaká jsem, a co dělám?