Tuhle noc se mi opravdu špatně spí. Chvílemi mám pocit, jako bych nemohla dýchat. Probouzí mě zlý sen dcery. Potřebuji na záchod. Převaluji se a opět usínám. Pouliční lampa dnes nějak víc prosvítá skrz žaluzie…

Najednou cítím, jako by se mi na záda lepilo zlo. Sápe se na mě, chce mě svými chapadly obejmout i zepředu a pohltit. Stísněně říkám manželovi, který leží vedle mně, že mám strach. On ale spí. Prosím Boha, aby mi pomohl. Nic. „Bože, pomoz!“ „Pane Bože, zachraň mě!“ Začínám propadat panice. Zlo se škodolibě směje, svírá mě.

Najednou ze mě vyhrknou slova: „Pro Kristovy svaté rány, smiluj se nad námi!“ Opakuji to ještě několikrát a zlo se pomalu rozplyne a já se probouzím. Mám zvláštní pocit, jako by to ani nebyl sen.

Myslím na slova té modlitby. Nikdy před tím jsem ji neslyšela, ale připomíná mi slova, která říká kněz, když na Bílou sobotu žehná paškál. Svěřuji se kamarádce, co se mi v noci stalo. Ona říká, že tato slova se dřív vkládala jako dodatek k modlitbě růžence. Nevěděla jsem to. A tak si s radostí osvojuji text „nové“ modlitby, kterou jsem „dostala“.

Následující den při plavání přes přehradu rytmicky vydechuji a opakuji stále dokola slova této modlitby. Automaticky mi tam naskakují slova: „a nad celým světem“.

„Pro Kristovy svaté rány, smiluj se nad námi a nad celým světem!“

Nořím se do vody a na pozadí modlitby si představuji, jak moc Bůh miloval svět. „Jestli chceš, odejmi ode mě tento kalich,“ prosil Ježíš v Getsemanské zahradě. Bůh nechtěl. Respektive tak moc nás chtěl zachránit, že obětoval svého syna. Nechal Ho trpět tou největší bolestí, úzkostí, opuštěností, jakou kdy kdo mohl zažít. A tak když se modlím: „Pro Kristovy svaté rány, smiluj se nad námi“, mám velkou naději, že to Bůh udělá. To byl přece Jeho záměr!