Víc důvěřovat. Jak moc bych potřebovala zanechat všech mých starostí, pocitů, že musím vše zařídit, ohlídat. Obav, abych na něco nezapomněla. Úzkostí, abych něco neudělala špatně.

Mám pocit, jako bych stála na pokraji propasti. Zpátky nemohu. Dopředu se bojím. Nevím, jak je hluboká, jak dlouho budu padat. Skálopevně vím, že když se odevzdám a s důvěrou udělám krok směrem do propasti, Bůh mě zachytí svými dlaněmi. Vím, že se nemusím bát. Přesto se bojím a křečovitě se držím pár svých stébel trávy na kraji propasti. Pane! Pomoz mojí slabé důvěře!

Najednou před sebou vidím Ježíše. Podává mi svoji ruku a já k němu natahuji tu svou. Jsem v úžasu! Kráčím po vrchu propasti, jako bych šla po hladině vody. Jdu za Ním a vůbec se nebojím. Nemusím skákat, řítit se do prázdna. Do tmy. Stačí "jen" se držet Ježíše za ruku. O zbytek se už postará On.

Milý Pane, nikdy nepřestanu žasnout, jak jsi Dobrý!