SEBEKLAM. Jak často dělám něco „dobrého“. Uchlácholena pocitem, že je to přece dobré, dělat dobré věci. Jenomže co je na pozadí toho konání? Jenom touha dělat dobro? Nebo potřeba, aby mi byl někdo vděčný? Nebo si prostě nemohu pomoct a musím pomoct? Nebo snad věřím, že za každé to moje „dobro“ si v nebi dělají čárky a pak mi to všechno sečtou? Jak často něco dělám, aniž bych si uvědomovala proč. Jak často žiju v nějaké iluzi, v automatickém modu „charity“ – a přes všechno to vykonané „dobro“ žiju v neradosti. Ale jsem schopna hledat pravdu? I když pohlédnutí pravdě do očí mnou může dost silně otřást?