Občas mám pocit, jako bych se řítila z prudkého kopce dolů a neměla brzdy. Je tolik činností, které musím stihnout. Většinou mě z podobného zběsilého tempa zastaví až nemoc nebo bolesti zad či jiné zdravotní komplikace. Zrovna teď to jsou křečové žíly, resp. plánovaná operace zatím jedné nohy. Jenomže než se takto „zastavím“, abych si tři dny poležela v nemocnici a pak ještě pár dní doma, nabere ono tempo na okamžik ještě zběsilejší obrátky, než kdy dříve.
A najednou jsem sama, na čtyřlůžkovém nemocničním pokoji. Jen s knihou, Biblí, několika časopisy Milujte se, které jsou v nemocnici Pod Petřínem k zapůjčení. A s deseti prsty, na kterých se dá počítat desátek. Cítím neuvěřitelný vnitřní klid, radost. Na druhé straně se opravdu hodně bojím operace. A když po těch třech dnech (a dvou nocích) nemocnici opouštím, připadám si, jako kdybych byla na malých exerciciích. Byla jsem sama na mši svaté, kde jsem se mohla soustředit jen sama na sebe a na Boha – ne na to, jestli zrovna nějaké dítě zlobí nebo něco potřebuje, nebo chce třeba čůrat… Mohla jsem si číst Bibli, aniž by mě někdo bušil po hlavě, že má hlad, nebo mi křičel do ucha, že chce utřít.
A je mi jasné, že příští příležitost takto se ztišit, budu mít možná až při operaci druhé nohy. Ne že bych se na ni těšila, ale bude to mít i svá, ne nepatrná, pozitiva.