Ne, Pane! Tohle se mi teda vůbec nelíbí. Vracím Pánovi můj kříž. Připadá mi moc těžký. Nepohodlný. Navíc se mi z něj zapíchávají třísky do ramen. Někdy i do oka. Občas mám pocit, jako by byl k neunesení. Padám pod ním a klopýtám. A vyčítám Pánu, jaký kříž mi naložil. „Vyměň si ho se mnou, chceš?“ Podává mi ten svůj. Vidí v mých očích hrůzu a paniku. Pane, to přece nemyslíš vážně! Ty jsi na sebe vzal všechny hříchy. Umřel jsi za nás. To by nikdo z lidí nedokázal, natož já. Tvůj kříž se nedá unést! To přece nejde, abychom si ho vyměnili.

Uvědomuji si, že Kristův kříž neunesu. Ale co třeba kříž támhle toho souseda? Nebo našeho dítěte? A co ten veselý kněz, který kolem sebe šíří pokoj? Má on vůbec nějaký kříž? A co tamta řeholnice, ze které čiší, jak je celým svým životem napojena na Boha? A jaký je asi kříž ženy, které se zabil v zimě na lyžích manžel, když najel na sjezdovce do stromu? Nebo muže, kterému zemřela žena na rakovinu a nechala po sobě čtyři malé děti? Co je to, co mají navíc, co dělá jejich kříž snesitelnější?

Ježíš na mě opět pohlédne s láskou a chystá se na můj kříž něco přivázat. Je to velký, nevzhledný vak. Mám hrůzu v očích. To přece ne! Chceš mě trestat, Pane? Za to, že jsem nedokázala přijmout můj kříž, ho teď budu mít ještě těžší? Pohladí mě po hlavě a mlčky přivazuje tu velkou věc k mému kříži. Teď už ho nedokážu unést vůbec! Budu mít obrovské třísky v ramenou, mozoly na rukách i nohách, možná pod ním spadnu, a už nevstanu. Pán mi pokládá kříž na ramena. Nerozumím tomu. Žádné třísky, žádné mozoly, ani se nezdá tak nesnesitelně těžký. Dokonce je možná i trochu pohodlný. Všimnu si, že takové vaky či váčky, mají na svých křížích i ostatní. Řeholnice, vdova, vdovec, dítě, kněz… Někdo docela malinký, někdo větší.

„Pane, co je v tom vaku?“ Ptám se překvapeně. Ale Pán už je pryč. „Hlídej si ho jako poklad, ať o něj nepřijdeš,“ otočí se ke mně usměvavá řeholnice. „Je to Důvěra! Teď jí máš hodně. Ale ve chvílích, kdy ti jí bude ubývat, vzpomeň si na Kristův kříž.“