A když to vím, tak proč to nedokážu cítit?

Mnoho let jsem se trápila tím, že necítím Boží lásku ke mně. On nás tak miloval, že za nás nechal umřít svého jediného syna. Nebyla to zrovna příjemná smrt. To všechno jsem věděla a znala. Přesto jsem si pořád připadala taková nějak "horší" než ostatní. Jako bych si s tím vším, co jsem dostala, a jak jsem to (ne)využila, tu lásku zaloužila méně. Myslela jsem si, že se musím hodně snažit, a i tak nebudu nikdy dost dobrá - a že nejsem dost dobrá i proto, že tu lásku necítím.

"Jedině ten, kdo zakusí obrovskou Boží lásku k nám, ji dokáže předat dál," kázal náš pan farář 25. prosince minulého roku. Byla to odpověď na mé tajné vánoční přání. I já jsem si od Pána Ježíše přála dárek. Ne hmotný, ale ne malý.

Dlouho jsem nechápala, jak je možné, že mi je v Jeho blízkosti tak dobře, že Ho nutně potřebuji k životu, že můj život je jen Jeho - ale přitom nedokážu cítit Jeho lásku ke mně. Postupně jsem si začala uvědomovat, že jsem si tu Jeho lásku představovala jako nějakou emoci. Prostě mě zaplaví pocit něhy, lásky, euforie, štěstí, takový, jaký nejde popsat slovy - a budu vědět, že mě Ježíš miluje.

Jenomže láska přece není emoce! Stačí teda, když budu "vědět", že mě miluje? Že si to budu připomínat v různých situacích, i těch, kdy mi třeba není zrovna moc dobře? Já to přece vím, že mě miluje. Tak proč cítím prázdno?

Ve středu po slavnosti Zjevení Páně se četlo čtení z listu sv. apoštola Jana 1Jan 4, 11-18. "Milovaní, když nás Bůh tak miloval, máme se i my navzájem milovat. Boha nikdo nikdy nespatřil. Když se milujeme navzájem, Bůh zůstává v nás a jeho láska je v nás přivedena k dokonalosti." Ta slova mnou otřásla. Čekala jsem příliv Boží lásky ke mně, a přitom to tady zní jasně: Když se milujeme navzájem, Bůh zůstává v nás... Tedy nejprve ta láska mezi námi tady na zemi, a pak teprv ta Boží láska? Doposud jsem si myslela, že to je obráceně. Že nedokážu dobře milovat, pokud mě nejprv nezasáhne ten šíp Boží lásky.

Dneska, poslední den Vánoc, na svátek Křtu Páně, jsem si uvědomila, že Boží lásku dostávám už odjakživa, skrze lidi kolem mně. Když se ke mně dítě přitulí, když mi sedí na klíně, když chce být v mojí blízkosti, přestože už je skoro v pubertě, když se s manželem chytneme za ruce, když se uprostřed noci schoulíme a je nám spolu dobře, když mi manžel odpustí, že jsem něco pokazila... to je přesně ta Boží láska ke mně!

A jak jsem se rozhlédla na všechny lidi v kostele, začaly se mi vybavovat momenty, kdy se ta Boží láska ke mně projevila skrze ně. Najednou mě zaplavil pocit nevýslovné vděčnosti.

Pane, chtěla jsem, abys mi dal pocítit, jak mě máš rád. Abych tu lásku dokázala předávat dál. Najednou vidím ty neskýtané možnosti a emoce Tvojí lásky. Je tak silná, že mám chvilku strach, jestli ji unesu. Ano, mám na tento rok (a samozřejmě i ty další) hodně co dělat, abych si dokázala skrze druhé uvědomovat Tvou lásku ke mně, abych za ni byla vděčná, a hlavně abych si ji nenechávala jen pro sebe.