Burcující. Šokující. Syrová. Nutí přemýšlet. Taková je kniha Marka Orko Váchy Nevyžádané rady mládeži, která je sice určena mladým lidem ve věku vysokoškoláků, přesto oslovuje i generace o něco starší.

"Přál bych si, aby chlapci chodili do bojových umění a dívky aby se uměly a hlavně chtěly hezky obléci a aby o sebe pečovaly, a obojí, chlapci a dívky, aby uměli tancovat a aby tančili vášnivě a dali do tance všechen svůj život, všechen svůj stesk, všechnu svou touhu, všechnu voji radost, všechny svoje city, všechnu svoji nostalgii, všechen svůj smutek, všechnu svou energii, všechnu svou jiskřivou elektřinu, aby se neostýchali ve vteřině vykročit do neznáma a nestrachovali se lásku vyznat a lásku žít, aby se chlapci nebáli za poslední peníze koupit kytici růží a další týdny žili, jak to půjde. Přál bych si, aby chlapci objevili svoje mužství a dívky svou něžnost a nechali je vytrysknout, aby neztratili ze života ani vteřinu, aby směnili svůj čas a svou energii za Život zde na Zemi.

… Přál bych si, aby muži byli znovu divocí, rytířští a s vůlí a ne vždy dodržující zákony a příkazy a doporučení a rady moudrých, přál bych si, aby se dívky nebály být krásné, aby se nestyděly být krásné, aby se neostýchaly být provokativní, aby nechaly svou vnitřní krásu vyniknout v té vnější a nepovažovaly za marnivost věci, které marnivostmi nejsou. Copak nevíte, že vaším nejvnitřnějším zadáním je, abyste byly krásné a provokativní a tvořivé, a chlapci, copak nevíte, že vaším zadáním je se umět porvat a zvítězit? Chci to říct nahlas, to nejsou hříchy, naopak, to je váš úkol a hřích je, když takoví nejste, když den za dnem vidím, jak k přijímání přichází průvod vyhaslých odsouzenců, průvod mrtvých očí, kde čtu o hodinách promarněného času, o klikání myší na nesprávné stránky, o nekonečných úvahách o sobě a svých vnitřních a dozajista neřešitelných problémech, o své sexualitě, se kterou si nevíte rady a nejspíše byste chtěli, aby nebyla – to já bych zase chtěl, aby byla. K přijímání neběží neukázněné stádo divokých koní, ale defilé hubených intelektuálů, defilé dívek, mezi kterými bych si fakt nevybral, defilé zkrocených, ukázněných, umrtvených, poslušných duší, které se stydí za svá těla, defilé dívek, které nechtějí provokovat, dívek bez elektřiny, dívek bez pohledů, dívek zaujatých myšlenkami na své vnitřní zápasy, dívek, které nejsou při chuti a nikdy nebyly a považovaly by to za těžký hřích. Dívky a chlapci žijící své vlažné životy bez výkyvů, ani příliš studení, ani příliš horcí, bez odvahy k hříchu a bez odvahy k ctnosti, s Boží pomocí, jak tomu pokorně říkáme. Tak tohle jsme ve svém náboženském vychovávání zvládli skvěle. Tito se pak do sebe zamilují, pokud vůbec o něčem takovém lze mluvit, a namísto výbuchů ohňostroje si budou doma na gauči zapalovat vánoční prskavky a přispívat na zbožná mládež cé zet, zbožně se účastnit cyklu seminářů symptotermální metody pod vedením zkušených odborníků s přesvědčením a vírou, že toto je ten pravý život, život, jak má být, ten život věřícího křesťana, bez excesů, nepřemáhajíce ani ďábla a konec konců ani svět, přemáhající úspěšně toliko to tělo, což zase v jejich případě nedá takovou práci.

Chlapci, kteří se nikdy neopili rumem, kteří nikdy nikoho silnějšího nezbili, kteří nikdy neutržili žádnou ránu, kteří nikdy netančili tango s růží, dívky, které si zakazují být krásné a dávají na odiv svou ošklivost, své pohrdání oblečením, své pohrdání tělem, protože přece jde o to duchovní, jak nás to učily moudré vychovatelky a pečující matky, a v tanečních prosím maximálně pomalejší valčík…

Dívky, které lehce přehlédly, že ještě nejsme na konci cesty, že ještě nejsme v nebi, že jsme ještě zde na zemi, a že krom duší máme taky těla a že z nich má krása duší oslnivě svítit. Co kdybyste pro změnu zkusili být obrazem Božím? Co kdybyste zkusily tančit na stole, přelézt zeď… co kdybyste nechali vytrysknout svoje lidství, své svaly, svou odvahu, svou energii, svou ženskost, svou lásku, svou mužnost, svou chuť běžet na Cestě, žíznit po Pravdě, být člověkem jako vlk je vlkem, a především – žít Život!"