Jak přiblížit dětem ekuemnismus? Možná s pomocí následujícího příběhu.

Byla jedna holčička, která vyrůstala v krásném paláci. Měla všechno, na co si vzpomněla. Tatínek a maminka ji měli rádi. Služebnictvo ji obskakovalo - ona je měla ráda a byla šťastná. Jedna věc jí ale čím dál víc vrtala hlavou.

Občas, když se koukala z okna, viděla na protějším kopci podobný zámek, jako ten její. Moc ráda by se podívala dovnitř. Moc ji zajímalo, jestli tam třeba taky nebydlí nějaká holčička nebo kluk. Mohli by se kamarádit.

Sebrala odvahy a jednou se na to zeptala tatínka. Ale tatínek, který byl vždycky vlídný a laskavý, se zamračil a nechtěl o tom mluvit. Holčička tušila, že tady není něco v pořádku. Chtěla tomu přijít na kloub. A tak občas koukala z okna a natahovala oči, jestli něco neuvidí.

Jednou, když královští rodiče odjeli na důležité královské jednání, rozhodla se: teď anebo nikdy! Když ji nikdo nepozoroval, vyplížila se z  paláce a mířila si to rovnou "k sousedům".

Nebylo to daleko. Mohlo to být asi hodinu cesty. Ale i tak to byla docela dlouhá doba na to, aby si služebnictvo mohlo všimnout, že princeznička zmizela. Naštěstí si nikdo nic nevšiml.

Konečně došla k cíli. Srdce jí bušilo, dech měla zatajený. Byla přímo u zámku! Co když tam žije nějaký drak? Nebo čarodějnice? Nebo někdo zakletý? Co když mě tam zavřou a nikdo nebude vědět, kde jsem? Přemýšlela holčička.

Najednou z okna zaslechla hlas. "Tatínku, proč se nikdy nepodíváme do sousedního zámku? Třeba bych si tam našel kamarádku!" Ale tatínek jen něco zamručel pod vousy, že se s nima nedá mluvit nebo tak něco - a tím to skončilo. Princezna byla v úžasu. Tak tam žije nějaké dítě! A ten druhý tatínek se chová skoro stejně jako ten náš. Počkala, až bylo dítě samo, a když si myslela, že už tam král není, zavolala do oken: "ss, ss, ss." Z okna se vyklonil rozčepýřený kluk. Udivený byl úplně stejně, jako naše holčička. A tak se dali do řeči... A protože se jim hezky povídalo, řekli si, že se zas potkají.

Začali se tajně scházet.

Co myslíte, přišli na to rodiče?

Postupem času ano.

A co myslíte, co asi dělali?

Nejdřív docela zuřili. Ano, ti hodní, milí rodiče, byli najednou dost naštvaní. Ale jak zjistili, že si děti rozumí a je jim spolu dobře, tak jim nakonec dovolili, aby se děti kamarádily. A děti se dozvěděly, že jejich tatínkové jsou bratři. Kdysi se strašně moc pohádali a už se nikdy nechtěli vidět. Díky dětem se povedlo, že se obě rodiny usmířily. Chodily se navštěvovat. To bylo skvělé! Dětem ale stejně bylo líto, že nemohou bydlet spolu. To by přece bylo něco úplně jiného! Jenomže věděly, že tatínkové by se neshodli. Že mají každý svou představu, jak to u nich doma má vypadat. Jeden chtěl mít ložnici nahoře v paláci, druhý zase dole. Jednomu se nelíbila zlatá koupelna, ale stříbrná, druhý trval na zlaté. Kdyby se přestěhovali do jednoho paláce, tak druhý tatínek by chtěl bydlet v tom svém. Prostě neřešitelná situace. A tak dětem nezvývalo než smířit se s tím, že se budou jen navštěvovat. A  mohly doufat, že jednoho dne, až budou velké, postaví společný palác, na kterém se všichni shodnou, a kde jim společně bude dobře.

V té naší církvi je to podobné.

Nejdřív byli všichni v jedné církvi. Jenomže různé spory a  nedorozumění způsobily, že se církev rozdělila. Z jedné církve vzniklo mnoho církví: katolíci, pravoslavní, evangelíci, anglikáni a další. Všichni věříme v Pána Ješíše, všichni jsme byli pokřtěni, čteme Bibli, modlíme se... Máme společné to, že jsme křesťani. Ale jako ty děti z  našeho příběhu bydlí každé v jiném paláci, tak i v jednotlivých církvích jsou rozdíly, které nedovolují, abychom byli jedno. Pán Ježíš si přeje, abychom byli všichni jedno. Abychom - jako ty děti - měli jeden společný palác (Jan 17, 21). A i když teď to není možné, můžeme se alespoň navštěvovat, kamarádit, hledat to, co máme společné a povídat si o tom, co je u nás jinak. A když se budeme modlit, tak Pán určitě jednou dá, že zase budeme všichni jedno. Že budeme mít jednu krásnou společnou církev. Když si to Pán Ježíš přeje, tak proč by nám s tím nepomohl?